Základy sbírání pohlednic

Sbírání pohlednic má své jméno

Sbírání pohlednic se odborně nazývá filokartie. Slovo vzniklo spojením řeckého filo, tedy mít rád, a latinského charta, papír. V českém prostředí se filokartie etablovala jako svébytný obor vedle filatelie, sbírání poštovních známek, se kterou má společný předmět zájmu: poštu a její dokumenty. Filatelista sleduje známku, celinu nebo poštovní razítko, filokartik sleduje obraz na pohlednici a cestu, kterou papír urazil od pisatele k adresátovi.

Pro začínajícího sběratele je užitečné vědět, že filokartie není jediný název. V německy mluvících zemích se používá výraz Ansichtskarten sammeln, tedy sbírání pohlednic, a mezinárodní sběratelská scéna používá označení deltiology pro studium pohlednic jako historického pramene. Rozdíl je podstatný: filokartik sbírá, deltiolog zkoumá. Většina lidí dělá obojí, protože sbírka bez znalostí rychle ztratí směr.

Jaké obory filokartie existují

Největší část českých sbírek tvoří místopis. Sběratel si vybere město, okres nebo kraj a snaží se získat co nejúplnější obraz jeho podoby v čase. Místopisná pohlednice totiž zachycuje ulici, náměstí, nádraží nebo školu v době, kdy vypadaly jinak než dnes, a pro regionálního historika je to pramen, který jinde nenajde.

Druhou velkou skupinou jsou námětové, tedy žánrové pohlednice. Patří sem blahopřání k Vánocům a Velikonocům, novoročenky, krojové výjevy, vojenské motivy z obou světových válek, náboženské obrazy, železnice, lodě a letadla, mapy, reklamní tisky a práce známých ilustrátorů. Třetí skupinou je filokartie vázaná na osobnosti a výstavy, čtvrtou pohlednice dokumentující spolkový život, sokolské slety nebo hasičské sjezdy.

K filokartii se často přidružují příbuzné obory. Sběratel pohlednic se dříve nebo později setká s celistvostmi, tedy obálkami a korespondenčními lístky, s kolky, nálepkami a dalšími poštovními tiskopisy. Není nutné je sbírat, ale je dobré vědět, že existují, protože se objevují ve stejných krabicích na burzách.

Co si vybrat na začátek

První pravidlo zní: začněte úzce. Sběratel, který chce všechno, skončí s krabicí nahodilých kusů a bez přehledu. Vyplatí se zvolit jedno město, jednu obec nebo jeden námět, který má jasné hranice. Odborníci na sběratelství se shodují, že úzké téma se buduje snadněji a rychleji se v něm pozná, co je běžné a co vzácné.

Druhé pravidlo se týká stavu. U pohlednic platí, že stav rozhoduje o všem. Ohnuté rohy, odřené růžky, skvrny od vlhkosti, přelepená známka nebo ustřižený okraj snižují hodnotu i tehdy, když je obraz vzácný. Začátečník by měl nejprve sbírat kusy v dobrém stavu a teprve později uvažovat o poškozených, pokud jde o jediný známý exemplář.

Kolik to stojí a jak si nastavit rozpočet

Filokartie je naštěstí koníček, který lze provozovat za málo peněz. Na burzách a v antikvariátech se běžné místopisné pohlednice z dvacátého století prodávají řádově za desetikoruny až stokoruny. Drahé jsou výjimečné kusy: rané litografie, pohlednice slavných ilustrátorů, vzácné obce nebo tisky s dochovanou poštovní známkou a čitelným razítkem.

Rozpočet je proto lepší plánovat po měsících než po jednotlivých nákupech. Sběratel, který si stanoví částku, kterou je ochoten utratit, a tu nepřekročí, se vyhne dvěma častým chybám: nákupu ve zbrklosti a přeplácení kvůli aukční horečce. Podrobněji se cenám a trhu věnuje článek o aukcích, burzách a cenách.

Kde hledat první kusy

Nejpřirozenějším zdrojem jsou burzy sběratelů, antikvariáty, inzerce a aukční domy. Každý z těchto kanálů má jinou logiku. Na burze se dá prohlížet, ptát se a vyjednávat, v antikvariátu se platí pevná cena, v inzerci se čeká, až se objeví hledaný kus, a v aukci se soutěží. Začátečníkovi prospěje navštívit nejprve burzu a teprve později aukci. Přehled najdete v článku kde hledat staré pohlednice.

Vedle nákupu existuje ještě jedna cesta: rodinný archiv. Většina českých domácností má někde v šuplíku nebo na půdě balíček korespondence z první poloviny dvacátého století. Než začne sběratel nakupovat, vyplatí se projít vlastní pozůstalost. Nalezené kusy bývají opotřebené, ale mají něco, co koupená pohlednice nemá: známou historii.

Co si vést v evidenci

Jakmile sbírka přesáhne několik desítek kusů, přestane si člověk pamatovat, co už má. Doporučuje se vést jednoduchý seznam. Stačí obec, námět, přibližné datování, vydavatel, stav a místo nákupu. Později se k záznamu přidá informace o tom, zda je pohlednice prošlá poštou, jaké nese razítko a zda je na zadní straně text, který má historickou cenu.

Evidence se nemusí vést v počítači. Osvědčuje se i obyčejný sešit, do kterého se kusy zapisují podle pořadí. Důležité je, aby se záznam dal dohledat ve chvíli, kdy sběratel stojí na burze a váhá, zda už stejnou pohlednici nemá. Bez evidence dochází k opakovaným nákupům, které sbírku jen zbytečně zvětšují.

Jak se liší pohlednice od fotografie

Pohlednice není totéž co fotografie. Fotografie zachycuje okamžik, pohlednice je zboží, které někdo vydal, vytiskl v nákladu a nabídl k prodeji. Z toho plynou praktické důsledky. Tisk se dělal podle negativu, který mohl být pořízen o mnoho let dříve, než pohlednice vyšla, a tatáž fotografie se objevuje u několika vydavatelů v různých úpravách, barvách a formátech.

Sběratel proto musí rozlišovat dvě otázky. První zní, kdy byl pořízen obraz. Druhá zní, kdy byl vytištěn list, který drží v ruce. Odpovědi se mohou lišit i o desítky let. Místopisná pohlednice vydaná ve třicátých letech dvacátého století často zobrazuje město tak, jak vypadalo před první světovou válkou, protože nakladatel použil starý negativ.

Nejčastější chyby začátečníka

První chybou je nákup podle obalu. Prodejci na burzách vystavují pohlednice v albech a nejlepší kusy dávají dopředu. Kdo se zastaví u prvního stolu a hned koupí, přeplatí. Vyplatí se projít celou burzu, udělat si přehled o cenách a vrátit se k nabídce, která se zdála nejlepší.

Druhou chybou je ignorování zadní strany. Text, známka a razítko nesou informace, které přední obraz nedá. Nečitelná tužka může být cennější než samotný výjev, protože dokládá, kdo komu psal a kdy. Třetí chybou je ukládání ve špatných podmínkách. Pohlednice ponechané v igelitovém sáčku na přímém slunci zežloutnou a ztratí barvu, i když byly při koupi v perfektním stavu.

Jak začít ještě dnes

Nejlepší první krok nevyžaduje žádný nákup. Vyberte jedno místo, které dobře znáte, a projděte, co o něm doma najdete. Potom si na mapě vyznačte, které části obce už máte zachycené a které chybí. Tento seznam se stane nákupním plánem na příští burzu. Tak začíná sbírka, která má řád: od známého místa k neznámému, od jednoho listu k souvislému obrazu proměny.

Pokud si nejste jistí, jak starou pohlednici držíte v ruce, pomůže rubrika poznávání a datování. Pokud jde o první nákup, začněte článkem jak začít sbírat staré pohlednice. Oba texty jsou psané pro čtenáře, který s filokartií teprve začíná a nechce udělat zbytečnou chybu.