Vydavatelé a tiskové techniky

Kdo pohlednice vydával

Za pohlednicí stojí vždy někdo, kdo ji zadal, zaplatil tisk a uvedl ji do prodeje. Tomuto člověku nebo firmě se říká vydavatel. Vydavatel nebyl totéž co tiskař. Tiskárna často sídlila jinde než vydavatel a obě jména se na pohlednici objevují vedle sebe, což umožňuje sledovat, kdo s kým spolupracoval.

Mezi vydavateli byli knihkupci, papírníci, fotografové, obchody s pohlednicemi, spolky a někdy i obce. Někteří působili v jediném městě, jiní pokrývali celý region nebo zemi. Právě tito velcí vydavatelé vydávali tisíce různých motivů a jejich produkce je dnes nejlépe zmapovaná.

Pro sběratele je jméno vydavatele klíčem k datování i k posuzování vzácnosti. Malý místní vydavatel tiskl v nákladu několika set kusů, a jeho pohlednice jsou proto hledanější než produkce velkých firem, které se dochovaly v tisících exemplářů.

Litografie a barevné tisky

Nejstarší obrazové pohlednice vznikaly litografií. Kresba se přenášela na kámen a tiskla se z něj. Výsledkem byly měkké, malířsky působící barvy a obrysy, které nejsou dokonale ostré. Litografické pohlednice mají charakter ruční práce, protože každá barva vyžadovala samostatný kámen a přesné soutisky.

Později se prosadila chromolitografie, která umožnila bohatší barevnost. Barevné vrstvy se tiskly postupně a drobné nepřesnosti na rozhraní ploch jsou pro tuto techniku typické. Právě tyto nepřesnosti pomáhají odlišit původní tisk od pozdější reprodukce, která bývá naopak příliš čistá a ostrá.

Litografické a chromolitografické listy patří k nejvyhledávanějším. Zachycují města a krajinu v době, kdy ještě neexistovala fotografická dokumentace v dnešním rozsahu, a pro historiky místa jsou proto nepostradatelné.

Světlotisk a jemné přechody

Světlotisk, odborně kolotyp, se používal pro náročnější reprodukce. Umožňoval jemné přechody šedých tónů a vysokou věrnost předlohy. Pohlednice tištěné touto technikou mívají hloubku a plasticitu, kterou rastrové tisky nedosahují.

Rozpoznat světlotisk pod lupou není snadné, protože nemá zřetelnou mřížku. Povrch vypadá hladce a barvy přecházejí plynule. Sběratelé si pomáhají srovnáním s autotypií, kde je rastr viditelný jako pravidelná síť drobných bodů.

Světlotisk byl dražší a pomalejší, a proto se používal hlavně u reprezentativních edic. Takové pohlednice se často prodávaly jako soubory v obálkách nebo albech a dochovaly se méně často než běžné tisky.

Fotopohlednice a autotypie

Zlom nastal s rozšířením fotografie a rastrového tisku. Autotypie převedla fotografický obraz na síť drobných bodů, které se tiskly jako celek. Tím se výroba zrychlila a zlevnila a fotopohlednice zaplavily trh ve dvacátých a třicátých letech.

Fotopohlednice mívají ostrý obraz a přirozenou šedou škálu. Vedle nich existovaly kolorované fotografie, u kterých se černobílý tisk dodatečně vybarvoval. Ruční kolorování se pozná podle nestejnoměrného krytí a podle toho, že barvy místy přesahují obrysy.

Z hlediska sběratele nejsou fotopohlednice méněcenné. Zachycují všední podobu měst a vesnic věrněji než idealizované litografie a často dokumentují detaily, které jinde chybějí. Jejich cena roste tam, kde jde o malou obec nebo o motiv, který se nedochoval.

Jak najít vydavatele na pohlednici

Jméno vydavatele bývá na zadní straně, obvykle drobným písmem podél okraje nebo na spodním okraji obrazové strany. Někdy je vytištěno jen razítko firmy, jindy je uvedeno celé jméno i adresa. Hledá se také číslo edice, které vydavatel přiřazoval jednotlivým motivům.

Nápisy mohou být vybledlé nebo zakryté známkou. Pomůže boční osvětlení, při kterém se reliéf tisku zvýrazní, a lupa. U poškozených kusů se zbytek nápisu porovnává s jinými pohlednicemi stejného města, aby se jméno doplnilo.

Pokud se vydavatele najít nepodaří, vede se kus jako neurčený. To není prohra. Neurčené pohlednice se zařazují později, až se objeví srovnávací materiál. Podrobnosti o znacích, podle kterých se list datuje, shrnuje článek jak datovat starou pohlednici.

Proč na technice záleží

Technika ovlivňuje nejen vzhled, ale i stav a cenu. Litografické tisky jsou citlivější na světlo a vlhkost než pozdější rastrové tisky. Barevné vrstvy mohou blednout, papír žloutne. U cenných kusů se proto doporučuje uložení v temnu a v obalech bez kyselin.

Technika také pomáhá odhalit dotisky. Novodobá reprodukce staré litografie bývá na pohled příliš dokonalá: barvy jsou stejnoměrné, papír hladký a světlý, rastr jemný a pravidelný. Originál má naopak drobné nepravidelnosti, které vznikly při tisku z kamene nebo z desky.

Kdo se naučí rozeznávat techniky, získá dvě výhody najednou: dokáže lépe datovat a lépe posoudit, zda kupuje originál. Obojí se vyplácí na burze i v aukci. Více o trhu najdete v článku aukce, burzy a ceny.

Jak se techniky prolínaly

Techniky se nevystřídaly naráz. Dlouhá desetiletí se používaly vedle sebe, protože záleželo na velikosti nákladu, na ceně a na možnostech tiskárny. Velký vydavatel tiskl část produkce levně rastrem a reprezentativní edice dražší technikou.

Totéž platí pro barevnost. Vedle sebe vycházely listy černobílé, kolorované i plnobarevné. Sběratel, který porovnává pohlednice jednoho města z téhož roku, často zjistí, že jeden motiv existuje ve třech provedeních. Právě tyto varianty jsou předmětem zájmu pokročilých sběratelů.

Znalost prolínání technik chrání před unáhleným závěrem. Nelze tvrdit, že černobílý list je automaticky starší než barevný. Rozhoduje kombinace znaků: papír, rub, vydavatel a razítko. Teprve z nich vzniká spolehlivý odhad.

Kde hledat informace o vydavatelích

Základem je odborná literatura o filokartii a regionální vlastivědné publikace. Řada měst vydala soupisy svých pohlednic, ve kterých jsou vydavatelé uvedeni i s čísly edic. Tyto soupisy bývají dostupné v krajských knihovnách a v muzeích.

Druhým zdrojem jsou samotné sbírky. Kdo projde velký soubor pohlednic jednoho města, rozpozná opakující se jména a časem si vytvoří vlastní přehled. Třetím zdrojem jsou paměťové instituce, které spravují poštovní a tiskařské fondy.

Sběratel, který si vede evidenci s údajem o vydavateli, si postupně vybuduje vlastní rejstřík. Ten je pro něj cennější než jakýkoli obecný seznam, protože vychází z toho, co má skutečně v rukou.