Jak datovat starou pohlednici

Datování začíná u zadní strany

Nejrychlejší cestou k odhadu stáří je prohlídka rubu. Rané pohlednice měly celou plochu zadní strany vyhrazenou adrese. Psaní se tehdy vešlo jen na okraj obrazové strany, často přes oblohu nebo podél okraje. Teprve později se zadní strana rozdělila na dvě poloviny, jednu pro adresu a druhou pro vzkaz.

Dělená zadní strana je pro sběratele klíčový znak. Zavedení tohoto uspořádání se datuje na počátek dvacátého století, kdy poštovní správy postupně povolily psaní na adresní stranu. Pohlednice s neděleným rubem tedy vznikly před tímto zlomem, zatímco kusy s děleným rubem jsou mladší. Hranice není přesná na rok, ale pro orientaci stačí.

Pozor je třeba dát na výjimky. Starší list se mohl používat dlouho po vyrobení, takže nedělený rub sám o sobě nedokazuje raný tisk. Stejně tak se objevují dotisky, které napodobují staré uspořádání. Zadní strana je proto první stopa, ne jediná.

Formát a papír jako druhé vodítko

Formát se v čase měnil. Nejstarší pohlednice bývají menší a mají jiný poměr stran než tisky ze třicátých let. Papír je na dotek jiný: rané kusy mívají tužší, méně hladký povrch, pozdější tisky jsou hladší a světlejší. Sběratel, který projde stovky kusů, pozná rozdíl hmatem.

Okraje nesou další informaci. Bílé okraje kolem obrazu, takzvané rámečky, se objevují v určitých obdobích a u určitých vydavatelů. Jejich šířka a úprava pomáhají zařadit list do skupiny podobných tisků. Sleduje se také, zda je obraz vytištěn až k okraji, nebo zda je kolem něj ponecháno bílé pole.

Papír prozradí i to, jak bylo s pohlednicí zacházeno. Zežloutnutí, skvrny od vlhkosti a mapy na okrajích vznikají stárnutím a špatným uložením. Tyto stopy se nedají odstranit a v popisu stavu se uvádějí. Někdy pomohou i při datování, protože určité druhy papíru se používaly v určitých desetiletích.

Tisk a jeho technika

Způsob tisku se v čase proměňoval a každá technika má své charakteristické znaky. Litografie dává měkké, malířsky působící barvy. Světlotisk neboli kolotyp vytváří jemné přechody a hluboké odstíny. Autotypie, tedy tisk z rastru, se projevuje drobnou mřížkou, která je pod lupou viditelná.

Fotopohlednice se prosadily ve dvacátých a třicátých letech. Mají ostrý obraz a šedou škálu bez kolorování. Vedle nich existovaly kolorované listy, u kterých se černobílý tisk dodatečně vybarvoval. Kolorování bylo ruční nebo šablonové, což se projevuje mírnými nepřesnostmi na hranicích barevných ploch.

Technika sama o sobě neurčuje přesné datum, ale vymezuje období. Kdo rozezná litografii od autotypie, dokáže říct, zda jde o raný, nebo pozdní kus. Podrobnosti o technikách shrnuje článek vydavatelé a tiskové techniky.

Vydavatel a číslo edice

Jméno vydavatele je nejspolehlivější opora při datování. Firmy působily v určitých obdobích a jejich značky se dají dohledat v odborné literatuře i v katalozích. Na zadní straně bývá název firmy, někdy i místo působení a číslo edice, pod kterým byla pohlednice zařazena do nabídky.

Číslo edice umožňuje srovnávat varianty. Stejný obraz se objevuje s různými čísly a v různých úpravách, protože vydavatel nabídku průběžně rozšiřoval. Kdo má více kusů od jednoho vydavatele, může podle čísel odhadnout, které jsou starší a které novější.

Některé pohlednice vydavatele neuvádějí. V takovém případě se hledají nepřímé znaky: způsob tisku, úprava rubu, typografie nápisu. Tyto kusy se v evidenci vedou jako neurčené a zařazují se dodatečně, až se objeví srovnávací materiál.

Poštovní razítko a jeho datum

Razítko nese nejpřesnější údaj, jaký pohlednice poskytne: datum a místo podání. Vztahuje se však k okamžiku, kdy list putoval poštou, nikoli k okamžiku, kdy byl vytištěn. Pohlednice mohla ležet v obchodě měsíce i roky, než ji někdo koupil a odeslal.

Z toho plyne praktické pravidlo. Razítko udává nejzazší možné datum vzniku, tedy tisk nemohl vzniknout později než v den podání. Skutečné datum tisku může být výrazně starší. U kusů bez razítka se proto odhad opírá o ostatní znaky a bývá méně přesný.

Razítka mají i svou vlastní hodnotu. Zachycují názvy poštovních úřadů, které už neexistují, a jejich podobu v určité době. Pro místopisného sběratele jsou stejně zajímavá jako samotný obraz, protože dokládají správní členění a provoz pošty v obci.

Kdy je odhad nejistý a jak to přiznat

Ne každou pohlednici lze zařadit. Chybí razítko, vydavatel není uveden, papír se nedá jednoznačně přiřadit. Správný postup je uvést rozmezí, například konec dvacátých až počátek třicátých let, a k tomu poznamenat, které znaky odhad podporují a které chybějí.

Přesnost na rok se uvádí jen výjimečně, když ji podporuje razítko nebo datovaný text. Jinak je poctivější pracovat s obdobím. Sběratel, který si zvykne uvádět nejistotu, si buduje důvěryhodnost a chrání se před pozdějším zklamáním.

Neurčené kusy se nevyhazují. Právě mezi nimi se čas od času objeví vzácná pohlednice, jejíž původ se podaří zjistit, až se objeví srovnávací materiál. V evidenci proto patří zvláštní skupina pro kusy, které čekají na zařazení.

Praktický postup pro jednu pohlednici

Stačí projít pět kroků v pevném pořadí. Nejprve rub: je dělený, nebo nedělený. Potom formát a papír: jak je list velký, jaký má povrch, jsou kolem obrazu okraje. Následuje tisk: jde o litografii, světlotisk, autotypii, nebo fotopohlednici. Pak vydavatel a číslo edice. Nakonec razítko a text na rubu.

Každý krok se zapíše do evidence. Tím vznikne záznam, který se dá později doplnit a porovnat s jinými kusy. Opakováním se z postupu stane návyk a odhad se zpřesní. Podrobný výklad jednotlivých znaků najdete v rubrice poznávání a datování.

Kdo chce jít dál, sestaví si srovnávací řadu. Vybere jedno město a seřadí jeho pohlednice od nejstarší po nejnovější. Na této řadě se změny projeví nejlépe a každý nový kus se zařadí rychleji. Podobný princip popisuje článek místopisné pohlednice.