Poznávání a datování pohlednic

Pohlednice je dokument, ne jen obrázek

Na pohlednici se dá číst jako na historickém dokumentu. Papír, formát, tisk, vydavatel, známka a poštovní razítko tvoří soustavu stop, ze kterých se skládá odpověď na otázku, kdy list vznikl a kudy prošel. Kdo se tyto stopy naučí číst, dokáže odhadnout dobu vzniku i bez katalogu.

Datování je dovednost, ne věda o jednom čísle. Málokdy lze určit přesný den. Cílem je zařadit pohlednici do období, obvykle do rozmezí několika let. Takový odhad stačí pro evidenci, pro srovnávání a pro rozhodnutí, zda jde o raný kus, nebo o běžný tisk ze třicátých let.

Podle čeho se stáří určuje

Prvním vodítkem je zadní strana. Rané pohlednice měly celou plochu vyhrazenou adrese a psaní se vešlo jen na okraj obrazové strany. Teprve později se rub rozdělil na dvě části, jednu pro adresu a druhou pro vzkaz. Zlom nastal na počátku dvacátého století a pro sběratele je to nejspolehlivější jednoduchý znak.

Druhým vodítkem je papír a formát. Starší kusy bývají menší a na dotek jiné než tisky z dvacátých a třicátých let. Třetím vodítkem je tisk, protože technika se v čase měnila od litografie přes světlotisk k autotypii. Čtvrtým vodítkem je poštovní razítko, které nese datum a místo podání.

Co prozradí vydavatel

Jméno vydavatele je klíč. Firmy působily v určitých obdobích a jejich značky se dají dohledat. Kdo zná několik hlavních vydavatelů z daného města, dokáže podle názvu firmy zařadit pohlednici do desetiletí. Na rubu bývá také číslo edice, které pomáhá při srovnávání variant.

Vydavatelé často používali starší negativy. Z toho plyne důležitá zásada: datum vydání není totéž co datum pořízení snímku. Pohlednice vytištěná ve třicátých letech může zobrazovat město před rokem 1914. Pro místopisného sběratele je to dobrá zpráva, protože i pozdní tisk může dokumentovat dávno zmizelou podobu místa.

Jak číst poštovní razítko

Razítko nese jméno poštovního úřadu, datum a někdy i hodinu podání. Pro datování je to nejcennější stopa, protože vznikla v okamžiku, kdy pohlednice putovala. Razítko se ovšem vztahuje k datu odeslání, nikoli k datu tisku. List mohl ležet v obchodě roky, než ho někdo koupil a poslal.

Čitelnost razítka se liší. Někdy je otisk slabý a datum se dá přečíst jen částečně. I neúplné razítko má cenu, protože spojuje pohlednici s konkrétním místem a časem. U dražších kusů se vyplatí razítko vyfotografovat a porovnat s jinými listy ze stejné doby.

Jak se učit datovat

Nejlepší metodou je srovnávací řada. Sběratel si vybere jedno město a sestaví pohlednice od nejstarší po nejnovější. Na této řadě se změny projeví nejlépe: jiný formát, jiný papír, jiné barvy, jiné razítko. Řada se stává měřítkem, podle kterého se posuzují nové přírůstky.

Druhou metodou je práce s katalogy a odbornou literaturou. Podrobnosti o technikách a vydavatelích shrnuje článek vydavatelé a tiskové techniky. Postup při datování jednoho konkrétního listu popisuje text jak datovat starou pohlednici.

Kdy je odhad nejistý

Některé kusy zůstávají nejasné. Chybí razítko, vydavatel není uveden, papír se nedá jednoznačně zařadit. V takovém případě je správné přiznat nejistotu a uvést rozmezí, ne přesné číslo. Evidence má sloužit sběrateli, ne vytvářet dojem přesnosti, kterou materiál neposkytuje.

Neurčené pohlednice se přesto nevyhazují. Právě mezi nimi se objevují vzácné kusy, u kterých se původ podaří zjistit později, až se objeví srovnávací materiál. Proto se v evidenci vede zvláštní skupina pro kusy, které čekají na zařazení.

Význam místa a času podání

Razítko není jen datum. Nese jméno poštovního úřadu a někdy i údaj o směru cesty. Pro místopisného sběratele je to důležitá informace, protože ukazuje, které úřady v obci působily a jak se jejich názvy měnily. Změna úředního názvu bývá spolehlivým vodítkem pro zařazení do období.

Pozor je třeba dávat na razítka dodatečná. Sbírky prošly rukama mnoha lidí a někteří si potrpěli na to, aby měl každý list razítko. Otisk, který nesouvisí s dobou vzniku pohlednice, je proto potřeba rozpoznat a v evidenci uvést zvlášť.

Jak poznat pozdější zásah

Na starých pohlednicích se objevují pozdější úpravy. Někdo přepsal adresu, jiný přelepil známku, další doplnil barvu. Odhalit tyto zásahy pomáhá prohlídka pod lupou. Novější inkoust bývá tmavší a ostřejší, zatímco původní písmo je vybledlé a místy rozmazané.

Přelepená známka je nejčastější případ. Nová známka se lepí na místo, kde původní chybí, a stopa po původní známce zůstává viditelná jako světlejší obdélník. Pro sběratele je to informace o stavu, nikoli nutně o hodnotě. U vzácných kusů se však každý zásah počítá.

Proč se vyplatí zapisovat nejistotu

Evidence, která uvádí jen jistá data, je neúplná. U řady kusů se nepodaří určit vydavatele ani dobu. Správné je zapsat, co je známo, a k tomu uvést, co zůstává nejasné. Takový záznam se dá později doplnit, zatímco prázdné místo se snadno zapomene.

Nejistota má i praktický význam. Kdo si u kusu poznamená, že razítko je nečitelné, nebude ho později vydávat za datovaný. V prostředí, kde se pohlednice prodávají a vyměňují, je poctivý popis stavu a původu základem důvěry a chrání sběratele před nepříjemným překvapením.

Jak si vybudovat srovnávací sbírku

Srovnávací sbírka je soubor kusů, které se liší jen v jedné věci. Může jít o stejné náměstí v pěti různých vydáních, o jednu obec v pěti desetiletích nebo o stejný motiv od pěti vydavatelů. Právě na takové řadě se rozdíly v tisku, papíru a formátu projeví nejzřetelněji.

Vybudovat ji trvá roky, ale začít se dá hned. Stačí si vyhradit jednu stránku v albu a dávat na ni kusy, které se k sobě vztahují. Postupně se z ní stane měřítko, o které se opře každý nový odhad. Kdo má srovnávací řadu, datuje spolehlivěji než ten, kdo se opírá jen o obecné poučky.

První krok k datování

Stačí vzít jednu pohlednici a projít čtyři otázky. Je rub dělený, nebo nedělený? Jaký je formát a papír? Kdo je uveden jako vydavatel? Nese razítko? Odpovědi se zapíší do evidence a tím vznikne první zařazení. Opakováním se z tohoto postupu stane návyk.