Jak ukládat a chránit pohlednice

Papír stárne, i když se ho nikdo nedotkne

Pohlednice je papír a papír podléhá času. Kyseliny obsažené ve starém papíře způsobují žloutnutí a křehnutí. Světlo, vlhkost a nečistoty tento proces urychlují. Uložení proto rozhoduje o tom, zda sbírka vydrží desítky let, nebo se za několik let rozpadne.

Dobrou zprávou je, že ochrana je jednoduchá a levná. Nepotřebuje speciální vybavení ani klimatizovanou místnost. Stačí dodržet několik zásad, které se v archivech a muzeích používají po desetiletí a které zvládne každý sběratel doma.

Špatnou zprávou je, že chyby se projeví pozdě. Kdo uloží pohlednice do igelitového sáčku na přímé slunce, všimne si následků až za rok, kdy už jsou barvy vybledlé a papír zvlněný. Náprava potom není možná, protože poškození papíru je nevratné.

Jaké obaly používat

Základem jsou obaly z materiálu bez kyselin, označované jako acid free. Prodávají se jako průhledné fólie, kapsy do alb nebo desky. Materiál je chemicky stabilní a neovlivňuje papír, na rozdíl od běžných igelitových sáčků, které mohou uvolňovat změkčovadla.

Vedle obalů bez kyselin se používá archivní lepenka a krabice. Krabice by měla být z materiálu, který neobsahuje kyseliny, a měla by mít víko, aby chránila obsah před prachem. Kovové krabice a dřevěné skříně se nedoporučují, protože mohou uvolňovat látky, které papíru škodí.

Pro ukládání je vhodné, aby pohlednice ležely volně nebo nastojato v deskách. Natlačené kusy se ohýbají v rozích a vzniklé zlomy se už nedají narovnat. Pokud jsou v albu, má být album naplněné jen zčásti, aby se stránky netlačily.

Správné klima a místo

Ideální je suchá místnost s přiměřenou teplotou a bez výkyvů. Vlhko způsobuje skvrny, plísně a slepování listů. Příliš suchý vzduch zase papír vysušuje a činí ho křehkým. Kolísání mezi vlhkem a suchem je nejhorší, protože papír pracuje a deformuje se.

Přímé slunce je nepřítel. Ultrafialové světlo bledne barvy a rozkládá papír. Sbírka proto nepatří na parapet ani do místnosti, kde celý den svítí slunce. Pokud je nutné pohlednice vystavit, má být osvětlení tlumené a krátkodobé.

Vyplatí se vyhnout místům u radiátorů, kamen a vlhkých zdí. Sklep a půda jsou obvykle nevhodné, protože v nich kolísá vlhkost. Nejlepší je obytná místnost s rovnoměrným klimatem, kde sbírka není vystavena prudkým změnám.

Jak manipulovat s cennými kusy

S pohlednicemi se zachází za okraje, ne za střed obrazu. Mastné prsty zanechávají stopy, které se časem projeví jako tmavší skvrny. U cenných kusů se používají bavlněné rukavice, jaké používají pracovníci archivů. Běžné kusy stačí držet čistýma a suchýma rukama.

Pohlednice se nepřekládají, neohýbají a nepokládají na vlhký podklad. Při prohlídce se pokládají na čistou podložku, ne na noviny nebo na stůl, kde jsou drobky. Zdánlivě bezvýznamné znečištění se může vtisknout do papíru.

Opravy se nedoporučují. Lepení páskou, slepování trhlin a čištění vodou obvykle škodí víc než původní poškození. Pokud je kus vzácný a poškozený, je lepší svěřit ho odbornému pracovišti než zasahovat doma.

Jak rozeznat reprint od originálu

Novodobé dotisky starých pohlednic se prodávají jako upomínkové předměty a jsou běžné. Poznají se podle několika znaků. Papír je hladký, světlý a příliš stejnoměrný. Tisk je ostrý, bez charakteristického zrna a bez drobných nepravidelností, které vznikají při tisku z kamene nebo z desky.

Dalším znakem je barva. Originál mívá mírně nestejnoměrné tóny, protože barvy se tiskly postupně a každá vrstva mohla být o milimetr posunutá. Reprint má barvy dokonale krycí a stejnoměrné. Rozdíl je vidět zejména na přechodech mezi plochami.

Rozhodující je i rub. Originál nese stopy po poštovním provozu, jméno vydavatele v dobovém písmu a často i číslo edice. Reprint mívá rub prázdný nebo s novodobým potiskem. U dražších kusů se vyplatí rub vždy prohlédnout a porovnat s jinými listy ze stejné doby.

Jak si vést evidenci a stav

Evidence má obsahovat nejen popis kusu, ale i jeho stav. Zapisuje se, zda jsou rohy rovné, zda je papír zlomený, zda je rub popsán a zda nese razítko. Kdo si stav poznamená při nákupu, může později doložit, že poškození vzniklo před koupí.

Vyplatí se zaznamenávat i místo uložení. Sbírka, která má stovky kusů, potřebuje systém, podle kterého se dá cokoli dohledat. Číslování alb, krabic nebo desek je nejjednodušší řešení a šetří čas při každém hledání.

Evidence se doplňuje o datum nákupu a cenu. Tyto údaje slouží sběrateli k přehledu o vlastním hospodaření a k ocenění sbírky pro případné pojištění. Bez evidence se hodnota souboru odhaduje jen obtížně.

Co dělat při poškození

Když pohlednice navlhne, nesmí se sušit na topení ani na slunci. Správný postup je položit ji mezi dva listy savého papíru a nechat volně proschnout v suché místnosti, zatíženou jen lehce. Rychlé sušení způsobuje zvlnění, které se už nevyrovná.

Když se objeví plíseň, je nutné izolovat postižené kusy od zbytku sbírky a poradit se s odborníkem. Plíseň se šíří spórami a ohrožuje celý soubor. Domácí zásahy, jako je otírání lihem nebo octem, mohou papír poškodit nevratně.

Když se list roztrhne, je nejlepší nezasahovat a uložit ho do obalu, který trhlinu dál nezvětší. Odborná oprava je možná, ale u běžných kusů se nevyplatí. U vzácných listů se vyplatí poradit se s pracovištěm, které se ochranou papíru zabývá.

Jak začít chránit sbírku ještě dnes

Prvním krokem je přesunout pohlednice z igelitových sáčků do obalů bez kyselin. Druhým krokem je najít vhodné místo bez přímého slunce a bez vlhkosti. Třetím krokem je založit evidenci se stavem a místem uložení.

Tyto tři kroky zaberou jeden večer a ochrání sbírku na desítky let. Náklady jsou nízké, zejména ve srovnání s cenou, kterou by mělo nahrazení zničených kusů. Péče je nejlevnější formou pojištění sbírky.

Kdo se chce o materiálu dozvědět víc, najde souvislosti v rubrice trh a péče. Jak rozeznat dotisk od originálu a jak číst znaky na papíře vysvětluje také článek vydavatelé a tiskové techniky.